Národní bolševismus
Národní bolševismus je politické hnutí, které pokouší se se spojit prvky nacionalismu (historicky ačkoli na extrémě ' pravý ') a bolševismus (historicky myslel na na extrémě ' odešel ') [1]. Ideologie prohlásí přímé spojení na Hegel, koho to dary jako otec idealismu. Navíc, to je zlostně anti-Američan (“proti ulici zdi”) tónem a proti Weimar republice a smlouvě Versailles. To je také velmi tradicionalista ve formě Juliuse Evola. Ekonomicky národní bolševici snaží se vzít si novou hospodářskou politiku Vladimira Lenin k korporativismu Benita Mussolini. Toto manželství Fascist smíšeného hospodářství se “měkkým” tržním hospodářstvím porce Lenin teorie způsobily mnoho komunistů odmítnout toto jako Fascistic ideologie. Ovlivnil těžce myšlenkou na geopolitiku, aktuální ruský národní bolševismus činnosti hledají sloučení mezi Ruskem a zbytkem Evropy v odboru, být známý jako Eurasie.
Německo
Národní bolševismus je řekl, aby měl kořeny v World válka já Německo, kde nacionalističtí spisovatelé takový jako Ernst Niekisch, bývalý SPD ministr v krátkotrvající bavorské sovětské republice, a Ernst Jünger byl připravený tolerovat šíření komunismu jak dlouho jak to přijalo oblečení nacionalismu a vzdalo se jeho celosvětového úkolu (nápad, který se zdál abhorent ke komunistům sám).
Tam byl také proud v německé komunistické straně založené kolem Heinricha Laufenberg a Friedrich Wolfheim to, v 1919, zastával se spolupráce mezi organizacemi pracovníků a šéfy řídit francouzskou armádu zaměstnání od Ruhr. Oni navštívili Karla Radek v Moabit vězení v 1920. Bolševik Rusa, Radek nesouhlasil se Lenin podporou pro smlouvy Brest-Litovsk a Versailles. Radek by později objevil National bolševismus být ohrožování k Communism, ačkoli on oddělal pilu National bolševismus způsob, jak “odstranit kapitalistickou izolaci” Sovětského svazu.[1]
Paul Eltzbacher a Karl Haushofer také teoretizoval o alianci nacionalistických sil v Německu a Sovětském svazu, ačkoli oni nepoužívali termín sám.
Rusko
Zatímco se v Rusku táhla občanská válka, značná část “bílé” elity přešla na stranu bolševiků, protože v tom viděla jedinou naději pro obnovení velikosti Ruska. Mezi tyto byl Professor Nikolai Ustrialov, zpočátku anti-komunista, kdo přišel věřit, že bolševismus mohl být upraven mít nacionalistické účely. Jeho následovníci, Smenavekhites (pojmenoval podle série článků, které on vydával v 1921 Smena vekh (Rus: změna názorů), přišel pozorovat sebe jak National bolševici, půjčovat si termín od Niekisch. Stalin myšlenka na “socialismus v jedné zemi” byla interpretována jako vítězství národními bolševiky.
V západním jazyce, termín “národní bolševismus” má, příležitostně, been platil o Aleksandr Solzhenitsyn a jeho značka anti-komunismus. Nicméně, přísně mluvit, Solzhenitsyn nemůže být označen National bolševický protože, zatímco on nebyl anti-autoritářský, on si přál obnovu ruské kultury, která by viděla větší roli pro ruskou pravoslavnou církev a odvolání Ruska od jeho role v zámoří do stavu mezinárodního izolacionismu. Solzhenitsyn a "vozroždency" (nebo “revivalists” jak jeho následovníci stali se známí) tak lišil se od National bolševici, kteří nebyli náboženští tónem (ačkoli ne kompletně nepřátelský jeden) a kdo cítil, že zapletení v zámoří bylo důležité pro prestiž a sílu Ruska. Ve skutečnosti je otevřené nepřátelství mezi Solzhenitsyn a Eduard Limonov, hlava ruského unregistered National bolševická strana. Solzhenitsyn popisoval Limonov jako “malý hmyz, který píše pornografii”, zatímco Limonov popisoval Solzhenitsyn jako zrádce jeho vlasti, která přispěla k pádu SSSR. [1]
Současné denní proudy
Mezi vedoucí praktiky a teoretiky National bolševismus je Thomas Sutter, Aleksandr Dugin a Eduard Limonov, kdo vede unregistered [2] National bolševická strana v Rusku. Mezi jiné vlivy prohlásené hnutím je Georges Sorel, Otto Strasser a José Ortega y Gasset (ačkoli tento poslední vliv je velmi, protože jeho odmítnutí levých a pravých popisek který je také rys National bolševismus).
V beletrii, zřejmě úspěšný National Bolshevist hnutí je uvedeno v Georgee Orwell je 1984 jak, ironicky, “Eurasie”, jeden z dvou soupeřů Oceánie.